S důchodovou reformou je nutné provést několik zásadních změn v současném penzijním systému. Kromě nutnosti spoření na penzi je neméně důležité i zvýšení věku odchodu do důchodu a úprava penzí.
Mezi populací jsou hojně rozšířené dva mýty o stále se zvyšujícím věku nutného k odchodu do důchodu. Podívejme se na ně detailněji. Mezi první mýtus patří strach ze stále zvyšující se hranice odchodu do důchodu. Druhý mýtus pramení z budoucí výše samotného starobního důchodu.
Přemýšlení o své vlastní budoucnosti je náročné, pro některé dosud nepoznanou zkušeností. Zapomeňte na stát jako svého chlebodárce.
Upracujeme se k smrti
Lidé nemají rádi, když jim politici předsouvají, že půjdou do důchodu později. Jestliže nyní odchází do důchodu muži ve 62 letech a ženy podle počtu vychovaných dětí o něco dříve, se prodloužení odchodu na odpočinek o tři roky jeví jako nehoráznost. Jen z internetových diskusí velkých zpravodajských serverů proti nim brojí lidé, kteří jsou vesměs starší a odchod do důchodu „stihnou“ ještě před dosažení věku 65 let. Dnešní třicátníci, kterých se prodloužená hranice dotkne jako prvních, zůstávají relativně v klidu. Mají také proč.
Každý rokem dojde ke zvýšení průměrné délky dožití o jeden měsíc. Jestliže dnešní třicátník půjde do důchodu o tři roky později, než jeho rodiče, má vyšší šanci na to, že se dožije i vyššího věku. Navíc si důchodu užije po zhruba stejně dlouhou dobu, jako jeho matka a otec.
Mylně působí i představa, že některá zaměstnání nelze vykonávat až do dosažení 65, 67 nebo 70 let. V uhelných dolech budoucnosti tak nebudou pracovat starci se sedmi křížky. Již nyní odcházejí horníci do starobního důchodu o něco dříve. Podobně tomu bude i v budoucnosti. Na významu nabudou invalidní důchody.
Stát nám nedá penzi, ale almužnu
Jako pěst na oko působí propočty ekonomů, že poměr budoucích starobních důchodů vůči budoucí čisté průměrné měsíční mzdě se bude snižovat. Nyní se pohybuje lehce nad 50 procenty. Za tři dekády může klesnout na čtvrtinu nebo pětinu čisté průměrné mzdy. Vytváření finančních rezerv tak nabývá na důležitosti už nyní.
Po divoké privatizační jízdě v devadesátých letech minulého století má plno lidé odpor vůči vytváření úspor a investování. Necelé čtyři pětiny obyvatel prožila část svého života v době nesvobody, kdy se stát o své ovečky postaral výměnou za poslušnost vůči vládě jedné strany. Z komunismu a budování reálného socialismu mají lidé zakořeněnou představu, že se o ně stát postará. Tato úvaha je však dnes mylná. Úlohou státu nedaleké budoucnosti nebude dotovat obyvatele štědrými sociálními dávkami, mezi které se starobní důchod rovněž počítá, ale zajistit základní bezpečnost státu a jeho fungování. Zeštíhlení celého byrokratického aparátu na sebe nenechá dlouho čekat.
Proto se z dnešního pohledu může jevit negativně, že budoucí důchod bude almužnou, než důstojnou odměnou za celoživotní práci.