Glosa: Z deníčku ředitele 1. Českého penzijního fondu

Můj milý deníčku, už je tomu 20 let, kdy česká vláda, v čele s Petrem Nečasem a mým nejlepším kamarádem Mirkem Kalouskem, schválila balík zákonů tzv. důchodové reformy. Od té doby si už dvě dekády hezky pakujeme kapsy.

Musím děkovat své prozřetelnosti a Mirkovi, že nevyslyšel ekonoma Tomáše Prouzu, který publikoval nespočet článků, aby vláda definovala „produkt“ a jeho správu nechala na jednotlivých hráčích na trhu. Naprázdno vyšla i snaha Markéty Šichtařové, aby spoření bylo dobrovolné. V žádném z těchto případů se tak naštěstí nestalo. Pokud ano, nikdy bychom nedokázali držet krok s velkými hráči kapitálového trhu.

Každý Čech, který se dožije svého 35. roku má na výběr z jedné možnosti. Musí se rozhodnout pro jednu ze 12 důchodových společností, které bude svěřovat své peníze dalších 35 let. Nikdy nesmí ze společnosti odejít, ale ani předčasně vypovědět smlouvu. Inkasovat peníze můžeme jen my, majitelé důchodových společností. V případě, že náš klient zemře ještě před dosažením důchodového věku, dostanou jeho dědici jen jím naspořené peníze, které do fondu vložil prostřednictvím opt-outu. Z toho ještě musí zaplatit čtvrtinovou daň. Zbylé peníze, tj. deset procentních bodů z odvodů sociálního pojištění, včetně výnosů z této částky, propadá důchodové společnosti. Abych byl zcela přesný, tak peníze jdou do mé kapsy. Oblíbil jsem si ten typ klientů, kteří před odchodem do důchodu zemřou. Z jejich celoživotních úspor mám dodatečné prémie.

Výplatu doživotní renty počítáme podle údajů Českého statistického úřadu. Češi jsou však filutové a dožívají se o hodně vyššího věku, než který uvádí ve svých mortalitních statistikách ČSÚ. Proto průměrnou dobu dožití násobíme pro jistotu třemi. To proto, abychom nemuseli ze své vlastní kapsy dotovat podzim života českých penzistů. Přece nebudeme důchodcům dávat peníze na to, aby si mohli užívat. Co nestihli v mládí, už ve stáří rozhodně dohánět nebudou. A hlavně, ne za naše těžce vydřené peníze.

Když to sečtu kolem a kolem, vychází mi, že má zvýšená pracovní aktivita v letech 2010 až 2012 se bohatě vyplatila. Tehdy jsem běhal po chodbách Úřadu vlády a Parlamentu ČR a diskutoval s nejedním politikem. Nikomu příliš nezáleželo na veřejných rozpočtech, ale ani na penězích budoucích důchodců. Každého zajímala jen vlastní kapsa, kterou jsem ochotně pomáhal plnit obálkami plných papírků s obrázkem tatíčka Masaryka.

Nyní si užívám klidu a pohody. Díky poplatkovému automatu z objemu spravovaných aktiv nemusím hnout ani prstem. Prvních pár let po spuštění důchodového reformy a provozu našeho fondu bylo opravdu krušných, ale jakmile jsme doplatili provize finančně-poradenským společnostem, začala poklidná cesta k vydělávání peněz. Náš fond, stejně jako mnohé další, jsou rodinným podnikem. Veškerou administrativu jsme za mrzký peníz outsourcovali a prodej nám zajišťují externí sítě. Nákup státních dluhopisů zvládnu sám, ostatně pracuji jen dvě hodiny týdně. Za reklamu jsme nikdy příliš peněz neutráceli. Za sjednání produktu jsme nabídli vysokou provizi přesahující tehdejší průměr. Tímto jsme se stali jedničkou na trhu. Řada nezávislých poradenských společností nás zařadila do svého portfolia, aniž by je zajímalo cokoliv dalšího.

Přihlaste se k odběru novinek