Lombardní úvěr je nástrojem milionářů, neváže se na příjmy, nýbrž na vlastnictví cenných papírů.
Pro investory jsou lombardní úvěry vítaným nástrojem získání dodatečných peněz, aniž by se museli zadlužit jiným způsobem. Jejich princip stojí na zástavě cenných papírů oproti úvěru. Jde o prémiovou záležitost, ke které se běžní investoři s milionovými korunovými portfolii nedostanou.
Lombardní úvěr je vhodný pro každého, kdo má odpovídající objem určitého typu aktiv, který banky dokáží zaúvěrovat. Zainvestovaný milion korun v doplňkovém penzijním spoření banky odmítnou financovat.
Principiálně funguje lombardní úvěr jako hypotéka. Podle kvality cenného papíru získá investor zhruba úvěr odpovídající výchozí ceně aktiva od 30 do 90 procent.
Vyšší loan-to-value, hodnota vůči zástavě, poskytují státní dluhopisy, nižší akcie nebo akciová ETF.
Nižší zástavy se váží například k private equite fondům, případně je banky neakceptují vůbec. Stejně tak na jednu a téže akcii nahlíží dvě banky rozdílně. Jedna banka poskytne lombardní úvěr třeba na 50 procent, druhá klidně 80 procent zástavní hodnoty hodnoty cenného papíru.
Fungování lombardního úvěru v praxi
Nákladem lombardního úvěru je úrok, který se stanovuje na základě krátkodobých sazeb na trhu a je navýšený o marži banky. Úrok je splatný většinou jednou ročně, jistina, čili samotný úvěr, nepodléhá běžnému měsíčnímu splácení, nýbrž se splácí najednou až na konci období.
Častou praxi bývá splácení jistiny novým úvěrem. Tolik známé vytloukání klínu klínem jako je tomu u rychlých půjček pro nemajetné se používá jako běžná praxe i pro financování bohatých.
Nucený prodej jako riziko
Pro investory využívající lombardní úvěrování stojí riziko z poklesu hodnoty podkladového aktiva. Banky pečlivě sledují vývoj hodnoty zastaveného majetku a klesne-li pod určitou úroveň vyzvou k jeho doplnění. Doplnění znamená navýšení objemu cenných papírů.
Druhou, méně příjemnou záležitostí, je nucený prodej části (nebo celého) podkladového aktiva. Z něho dlužící investor zaplatí bance část lombardního úvěru před jeho splatností.
Zuzaniny miliony
Pro snazší pochopení přikládáme příklad investorky Zuzany mající v investičním portfoliu 20 milionů korun. U své privátní banky si sjedná lombardní úvěr v objemu pěti milionů korun. Roční úroková sazba je pět procent.
Získané peníze investuje do cenných papírů s cílem rozšířit stávající portfolio. Zuzana věří, že hodnota nákupu se meziročně zvýší nejméně o pět procent, které potřebuje pro úhradu úroku.
Pomocí lombardního úvěru získá Zuzana další peníze aniž by musela držet dostatečně vysokou rezervu. Druhou možností je odprodej části portfolia z něhož by financovala nákup nových cenných papírů.
Jakmile dojde ke snížení hodnoty podkladových aktiv, na něž má Zuzana sjednaný lombardní úvěr, neměla by se jí týkat nucený odprodej ani navýšení jistiny. Kdyby si půjčila milionů víc, třeba 15, což činí z jistiny 75 procent, už by se nucenému odprodeji části portfolia nevyhnula.
Splacení jistiny může u Zuzany proběhnout až za dlouhou řadu let.
Lombardní úvěr je nástroj, který pro majetného investora znamená dodatečný zdroj peněz navíc, které si půjčí nad rámec svých příjmů nebo jiného majetku.