Důchodová reforma dlouhodobě rezonuje českou společností i politickou scénou. Přitom stačí málo a důchodová agenta bude jen technická záležitost.
Od 90. let minulého století se mluví o potřebě důchodové reformy. Ryze praktická záležitost se vysoce zpolitizovala. Prostřednictvím důchodových valorizací se dají vyhrát (nebo prohrát) volby. Dva a půl milionu voličů v důchodovém věku si dobře spočítají, komu ve volbách do poslanecké sněmovny dají svůj hlas. Takto vysoká masa voličů se těžko nahrazuje. Potažmo žádná další velká skupina ji nedokáže nahradit. Důchody se stali ryze politickým tématem, kdy štědřejší nabídka vyhrává.
V redakci finančního serveru investia.cz nejsme zastánci revolucí ani evolucí. O to méně, když jde o starobní důchody a budoucnost českého důchodového systému. Pojďme si rozebrat, zda opravdu potřebujeme důchodovou reformu, ať se pod tím skrývá cokoliv. Anebo stačí řada postupných kroků vedoucí k zajištění financování důchodového systému.
Jak moc potřebujeme důchodovou reformu?
Důvody pro důchodovou reformu jsou dlouhodobě známé. Snižuje se počet ekonomicky aktivních lidí z jejichž odvodů sociálního pojištění se průběžně vyplácejí starobní důchody. Pro zmírnění demografického vývoje pomůže vyšší porodnost. Kdyby natalita začala opravdu strměji a rychleji růst, projeví se nejméně za dvě dekády.
Podle předpovědí demografů se počet seniorů a ekonomicky aktivních okolo roku 2100 vrátí do přirozené rovnováhy. Do té doby bude důchodovým systém přinejmenším pár desetiletí v (mírném) rozkladu. Důchodová reforma je nálepka, která zbytečně vyvolává vášně.
Dodatečné zdroje
Více než důchodovou reformu potřebujeme najít dodatečné zdroje pro financování penzí. Zvyšování odvodů sociálního pojištění není jedinou ani správnou cestou. Nabízí se zavedení dodatečných daní, případně zvýšení daně z přidané hodnoty. Česko má nyní sazby tři, maximum které může podle nařízení Evropské unie mít, přesto je daňový arzenál nevyčerpaný. Od prostého snížení počtu sazeb na dvě a jejich přiblížení, případně zavedení pouze jednoho daňového pásma platného pro všechny a všechno (vzorem je například Dánsko).
Bez zastropování věku
Velkým tématem je růst věku postupného odchodu do starobního důchodu. Nyní se věk sjednocuje pro muže a ženy na dosažení věku 65 let. Je to jen číslo, které se v budoucnu promění směrem k vyššímu věku. Rostoucí věk budí ve společnosti zbytečné vášně. Stačilo by daleko více a jasněji komunikovat, že ideálním cílem je strávení čtvrtiny života v důchodu.
Věk odchodu do důchodu je stanovený na předpokladu dožití populace, jejího zdraví a doby, kdy chceme být v penzi. Ať to bude čtvrtina, pětina nebo třetina života.
Proto jakékoliv jasně stanovené stropy věku odchodu do důchodu vyvolají jen vášně a zbytečné spory. Nabízí se řešení v podobě uzákoněného věkového automatu, který bude pravidelně optimalizovat důchodový věk. Tento způsob výpočtu vhodného věku do důchodu v Česku chybí. Nyní se stanovuje prostřednictvím politické a společenské debaty. Pro konečné rozhodování se využívají výchozí data Českého statistického úřadu.
Omezení předčasných důchodů
Českým nešvarem je veřejné nabádání odchodu do předčasného starobního důchodu oproti motivaci udržet na trhu práce i osoby v důchodovém věku. A nejlépe, aby lidé v důchodovém věku nepobírali mzdu a starobní důchod zároveň. Poslední bod je v Česku relativně novým tématem.
Palčivými problémy tuzemského důchodového systému je nalezení vhodné hranice odchodu do důchodu, nalezení dodatečných příjmů, aniž by se museli zvyšovat sociální odvody. Třetím úkolem je snižování počtu předčasných důchodců.