Ženy dosahují v průměru nižšího důchodu než muži. Aktuální rozdíl je přes 2500 korun, alespoň mezi průměrnými mzdami mužů a žen. Proč tomu tak je?
Český důchodový systém dlouhodobě zvýhodňuje muže, zatímco ženy jsou v něm bity. Přestože mají na výchově nových přispěvovatelů penzijního systému lví podíl. Systém se k nim staví macešsky a neodpouští žádnou zásluhu o rodinu a stát.
Čtěte také: Ženy jako ohrožený druh
Běžnou českou ženu může postihnout kombinace až devíti proměnných. Čím více proměnných, tím se otevírá cesta k nepříznivým důsledků na budoucí starobní důchod.
Mezi proměnné patří následující:
Studium
Zkušená
Mateřství a rodičovství
Nižší mzdy (potažmo práce na IČ)
Penzijní nespoření
Nezaměstnanost
Nemoci
Sendvičová generace
Dlouhověkost
Alenin nevyzpytatelný životní příběh
Veškeré faktory si pro snazší názornost promítněme do života Aleny, která se narodila v roce 1990 v České republice. Alenin příběh přitom postihuje stovky tisíc Češek.
Alena je pilné a chytré děvče. Po maturitě na gymnáziu v malém českém městě jde studovat vysokou školu do Prahy. Z nedostatku financí, ale také z neznalosti a nulové penzijní gramotnosti, si po dosažení svých 18 let neplatí sociální pojištění. Ač by kvůli studiu nevykazovala žádné zásadní příjmy pro budoucí výpočet penze, alespoň by začala získávat dobu pojištění. Dnešním čtyřicátníkům se doba studia do doby pojištění započítávala. Generace mladších následovníků si o této systémové výhodě mohla nechat jen zdát.
I když se Alena snaží si finančně přilepšit, vždycky někde sežene brigádu. Respektive pracovní aktivitu na dohodu o provedení práce. Očekávat u studentů práci na plný úvazek, a zároveň po nich požadovat odpovědný přístup, který mohou věnovat studiu, je nemístný požadavek. Jako studentka uplatňuje Alena daňový bonus. Dlouhodobě dosahuje na příjmy nižší deseti tisíc korun. Díky tomu se na ní nevztahují odvody ze zdravotního a sociálního pojištění. Kdyby náhodou onu pětimístnou hranici překonala, chápavýzaměstnavatel jí část peněz vyplatí bokem. Navíc si pětileté studium rozložila na let šest, neboť vyjela na Erasma do zahraničí. Ne všechny zkoušky jí její univerzitní alma mater uznala a ona tak rok strávený v cizině musela dohánět rokem doma.
Konečně se jí podařilo dostudovat. Získala červený diplom. Alena je hrdá, stejně jako její nejbližší okolí. Pokračovat v doktorandském studiu se jí nechce. Vrhá se na nové dobrodružství. Než konečně nastoupí do vysněné práce, odjíždí na pár let na zkušenou do zahraničí. Učí se jazyky a protlouká se, jak jen může. Po pár letech divočejšího života se vrací zpátky do Prahy. V jejím rodném městě nedokáže najít plnohodnotně finančně ohodnocenou práci. A také by se její sňatkový trh dost zúžil. Přeci jen v bohaté české aglomeraci má šanci najít dobrou práci, zajímavého partnera a v neposlední řadě rozjet kariéru.
Výměna rodičovství za nižší příjmy
Po pár letech se Alena vdává. Po svatbě k ní přiletí čáp a poté vrána. Dalších pár let ji čeká stereotypní pečování o potomstvo, které ač má ráda, ji nemilosrdně po ukončené rodičovské dovolené pošle na úroveň absolventek.
Čtěte také: Než přiletí čáp
Kromě nižší mzdy oproti jejím mužským kolegům, kteří nebyli pracovně pár let mimo obor, jí čeká nejméně deset let dlouhá doba péče o děti. Především čerpání nemocenské v podobě ošetřování člena rodiny. A protože jsou malí nezbedníci často nemocní, při další vlně nákladové optimalizace jí její zaměstnavatel propustí.
Ekonomika je v krizi, propadla se meziročně o sedm procent. Šance k nalezení nové práce nejsou optimistické. Životní situace se jí zhoršila rozpadem manželství a následným rozvodem. Bývalý manžel dělá vše proto, aby nemusel platit přespříliš vysoké výživné. Soudní spor o výši alimentů se táhne a Aleně dochází úspory i trpělivost. Bez práce je nakonec dva roky. Během té doby chodila na plno různých brigád, ale na pořádnou práci nedosáhla. Zaměstnavatelé ji platili na ruku. Když na tom byla opravdu finančně špatně, zvažovala prostituci. Zhubne, trochu zestárne, přesto se nevzdává. Necítí se špatně, jen unaveně.
Čtěte také: Zpověď prostitutky Alice
Příjmy na identifikační číslo
Alena je bojovnice. Po hospodářském oživení si najde místo u velké finančně poradenské společnosti. O financích toho trochu ví, avšak ne úplně všechno. Začíná několikaletá práce na volné noze v podobě finanční poradkyně. Snům o šestimístných příjmech nevěří, přesto se jí daří tak nějak přiměřeně, ale ne úžasně a skvěle, jako předtím, když dnem i nocí dýchala a žila pro nadnárodní korporaci. Poprvé to pozná, když jí onemocní děti. Je s nimi doma, ale bez čerpání OČR. Prostě se jí nevyplatí. Další zklamání přijde o pár měsíců později, kdy si prohlédne evidenční důchodový zápočtový list od České správy sociálního zabezpečení. Z něho zjistí, že se jí za uplynulý rok započítaly do důchodu příjmy rovnající se minimální mzdě.
Čtěte také: Finančně zranitelné ženy
Penze nečeká
Teprve prací pro finančně poradenskou společnost si Alena naplno uvědomí, že by měla začít myslet na své stáří. I když má penzijní připojištění, dosud si na podzim života spořila málo. Dlouho předlouho si dávala stranou pětistovku měsíčně. Během několikaleté mateřské a rodičovské dovolené vůbec nic.
Čtěte také: Jak se připravit na důchod
Po nástupu do práce zvýšila úložku na tisícikorunu. Trochu jí přispíval tehdejší zaměstnavatel. Přes desetiletí byla účastníkem v transformovaném fondu. Ten generoval kladnou nulu, ale procento ročně nestačilo v dlouhém horizontu pokrýt inflaci. Alena si tak po téměř 15 letech uvědomila, že musí začít spořit více, nikoliv spořit, nýbrž investovat. Přestoupila proto do dynamického fondu v rámci doplňkového penzijního spoření.
Sendvičová generace
Konečně! Aleniny děti jsou už větší a nepotřebují tolik péče. Obě děti jsou schopny zůstat večer doma samotné a nepřijít přitom k úhoně. Alena začíná zase žít. Práci finanční poradkyně vyměnila za stabilnější zaměstnání u jedné středně velké pražské firmy, ve které je v seniorní pozici.
Štěstí netrvá věčně. Začínají se ozývat její stárnoucí rodiče žijící sami na malém městě stovky kilometrů daleko od Prahy. Alena se spolu se svou sestrou a bratrem snaží o rodiče co nejlépe postarat.
Stejně jako řada jejich vrstevnic, dostává se i Alena příslušníci sendvičové generace. Z obou stran na ni tlačí nedospělé děti a zároveň nemohoucí rodiče, o které se chce co nejlépe postarat. I když na rodiče není sama, přesto jí nově vyvíjený tlak a nové starosti zmáhají. Víkendy tráví doma, v pátek večer odjíždí za rodiči, v neděli se vrací zpět do srdce velkoměsta. Děti příležitostně nechává u bývalého manžela. Jednou do měsíce zůstává v Praze, aby odpočala a strávila s dětmi víkend.
Nadějný románek s novou známostí se díky novým událostem rychle hroutí. Její milence se nemusí příliš zdlouhavě rozhodovat. Nehodlá chodit se ženou, kterou vůbec nevidí. Své štěstí nalézá u jiné dámy.
Alena se cítí unaveně. Padesátka na ní plně dolehla. Po téměř ročních zdravotních komplikacích jí praktický lékař pošle na komplexní zdravotní vyšetření. Diagnóza je zdrcující. Rakovina. Aleně se hroutí svět. Děti má sice odrostlé, ale stále jsou na ní závislé. Nablízku má svého bývalého manžela. Po letech si k sobě našli zase cestu. Alena vnímá v otci jejich dětí neskutečnou podporu. Po roce a půl přemáhá rakovinu a její život se navrací do normálu. Začíná pracovat. Do důchodu odchází předčasně, využívá možnosti předdůchodu.
Podprůměrný starobní důchod
Výše Alenina důchodu není po uvedených útrapách nejvyšší. O průměrném důchodu si může nechat zdát. Její starobní penze dosahuje méně, než kolik je v té době průměrná u starobních důchodů žen. I ty jsou nadále nižší oproti penzím, které pobírají muži. Důchodové nespravedlnosti se ani po dalších 40 letech nepodařilo zcela narovnat.
Z malého roztomilého děvčátka snící o životě princezny se stala životem unavená osmdesátiletá stařena, ne zahořklá, ale značně poučená.