Zatímco politici dělají důchodovou reformu příliš složitou, odborníci naopak požadují definici produktu. Ten by pak mohly nabízet jak banky, stejně dobře jako pojišťovny nebo současné penzijní fondy. Na celou problematiku přinášíme vlastní úhel pohledu, který vychází z naší redakce. Přečtěte si, jak by vypadala důchodová reforma v našem podání.
Redakční verze důchodové reformy vychází z prostého faktu a to z daňové slevy na poplatníka. Ta pro letošní rok činí 1970 korun. Loni byla o stokorunu vyšší, avšak kabinet Petra Nečase snížil tuto slevu o takzvanou povodňovou daň. Roční daňová sleva na poplatníka tak pro letošní rok činí 23 640 korun.
Právě v daňové slevě tkví klíč v důchodové reformě. Vycházíme-li z jednoduché hypotézy, že by si každý člověk měl spořit alespoň deset procent ze svého platu na stáří. Tuto sumu pro většinu zaměstnanců, kteří nemají průměrnou hrubou mzdu představuje právě daňová sleva 1970 korun. Necelé dva tisíce korun odváděné měsíčně na důchodové spoření po dobu několika desetiletí vytvoří již solidní finanční rezervu pro podzim života. Stačí jen selsky počítat. Kdyby veškeré budoucí výnosy pokryly budoucí inflaci a daňová sleva byla po celou dobu spoření stejná, tak za 30 let naspoříte 709 200 korun. Při spořicím cyklu delším o deset let pak 945 600 korun. V tomto výpočtu totiž předpokládáme, že po 40 let bude daňová sleva 1970 korun.
Výše navržené řešení je jednoduché. Daňový poplatník nemusí podstupovat opt out, který znamená, že určitou částku doplatí ze svého. Problém však nastává s definicí, kam peníze na důchod vkládat. I na to máme připravenou odpověď v podobě jednoduchého modelu.Ten je založen na tom, že peníze plynoucí z daňové slevy nelze použít předčasně. Mohla by platit podmínka 60 let, jaká je třeba u penzijního připojištění. Tato podmínka znamená, že peníze můžete použít nejdříve při dosažení alespoň 60 let. U penzijního připojištění je ještě druhá podmínka nezbytná pro výplatu finančních prostředků z penzijního fondu a to spořicí cyklus trvající alespoň 60 měsíců.
Penzijní fond ani produkt netřeba
V naší vizi důchodové reformy není zapotřebí zřizovat nové penzijní fondy ani definovat finanční produkt. Opět postačí selský rozum. Řekněme, že začátek spoření na důchod, z peněz získaných daňovou slevou na poplatníka, by si zvolil každý člověk sám. Tuto informaci by nahlásil svému finančnímu úřadu a to buďto prostřednictvím daňového přiznání nebo prostřednictvím svého zaměstnavatele. Od této doby by veškeré daňové slevy byly určeny na důchodové spoření nebo investování. Ano, čtete správně. V naší režii důchodové reformy byste mohli plynule přecházet ze spořicích do investičních produktů. Jeden rok byste si mohli spořit na spořicím účtu, zatímco ve druhém veškeré peníze přesunout do nákupu dividendových akcií. Netřeba zmiňovat, že veškeré výnosy by se poplatníkovi přičítali do jeho finančního portfolia.
Drobné úskalí spočívá v disciplíně střadatelů. Je pravdou, že si lidé založí penzijní připojištění, na které jim přispívá jejich zaměstnavatel a když nastřádají pěknou sumičku, smlouvu zruší. I přes ztrátu státních podpor a zpětného zdanění jde o zajímavý přivýdělek. Alespoň pro někoho. Tento problém by se dal vyřešit tím, že by člověk v případě zrušení anebo čerpání peněz před jejich „expirací“ musel státu vrátit veškeré peníze, které získal v rámci daňové slevy. Veškeré výnosy by mohly být zdaněny speciální – a Kalouskovo tolik oblíbenou – 50procentní daní. Tak by se občan, který podlehl pokušení vzít si něco z peněz na důchod, dostatečně potrestal. Spořit by samozřejmě mohl i nadále, ale bez nároku na předchozí vrácené daňové slevy a daň z výnosu. Peníze by vracel i v případě, že by jeho finanční majetek poklesl pod nákupní hodnotu. Respektive by rozdíl mezi součtem daňových slev a ztrátou doplatil ze svého.
Finanční instituce, jakou jsou banky, družstevní záložny, pojišťovny, penzijní fondy, investiční společnosti by mohly u nabízených produktů mít nastavený jednoduchý zámek. Ten by zamezil náhodnému, ale i zcela vědomému odčerpání peněz, které jsou určeny na důchod. Změny by se daly provádět pouze na pobočce finančních institucí.
Nárok na peníze: Řádný věk do důchodu
Nárok na veškeré peníze, které si daňový poplatník během života uspořil, by vznikal v den, na který by podle zákona náležel řádný odchod do důchodu. Šlo by vesměs o ryze parametrické pravidlo, neboť žádná budoucí vláda by si nenechala vzít možnost průběžně měnit nutný věk odchodu do důchodu.
Podobně parametrickým nástrojem by se stala i daňová sleva na poplatníka. Současných necelých dva tisíce korun za měsíc splňuje podle odborníků ono pravidlo odkládat si na penzi alespoň deset procent příjmů. Zajímavým parametrem by stalo i současné sociální pojištění.
Zbylo by vyřešit několik detailů. Třeba ten, jak postupovat v případě úmrtí poplatníka. Z našeho úhlu pohledu by peníze odložené na důchod byly v případě předčasné smrti předmětem dědického řízení.
Celý výše popsaný princip spoření na penzi vychází z prostého faktu, že každý člověk by se měl o sebe postarat sám. Předpokládáme, že v České republice žije dostatečný počet průměrně vzdělaných a průměrně inteligentních obyvatel. Čím dříve lidé pochopí, že se o ně stát v budoucnu nedokáže postarat, jako je tomu dnes, tím lépe. Odpovědnost za svůj život je plně v rukou každého jednotlivce, ale to by bylo na jiný článek.