Tři kontroverzní kroky ministra Kalouska

Ministr financí Miroslav Kalousek se do učebnic ekonomie zapíše tím, že i přes snahu šetřit zvolil i několik ne zrovna nejlepších řešení.
 

Abychom mu však nekřivdili, jeho snaha po úsporách ve státním rozpočtu je chvályhodná. Je to jeden z prvních ministrů financí, který se nebojí tít do živého. Občas jeho činnost připomíná boj proti větrným mlýnům. Shrňme si tři největší kontroverze, které jsou s jeho působením v čele ministerstva financí spojeny.

Čachry se státní podporou

Prvním kontroverzním krokem je omezení státní podpory u stavebního spoření. Stát od zavedení tohoto produktu vyplatil na podporách přes 160 miliard korun. Z tohoto pohledu je vidět, že jde o dost velkou sumu peněz. Pro ministra financí, který chce opravdu šetřit erární peníze a současně si nepohněvat pravicové voliče, kteří ho do ministerského křesla vynesli, to představuje zásadní oříšek. Dá se však řešit a poměrně elegantně.

Miroslav Kalousek se rozhodl pro trochu drastičtější způsob a tím je zavedení speciální daně. Pravicový politik, kterým aktuální ministr financí bezpochyby je, by měl ze své hlavy jakékoliv zvyšování daní či zavádění jejich speciálních obdob vypustit z hlavy.

Z právního hlediska nemusel novelu zákona o stavebním spoření protlačovat procesem legislativní nouze. Z finančního hlediska si mohl odpustit frázi „speciální daň“ a elegantně ji zaměnit za snížení státní podpory v závislosti na inflaci. Toto již jednou proběhlo a to při úpravě podmínek platných od 1. ledna 2004. Dalším řešením mohla být nová podmínka a to, že státní podporu lze čerpat jen po dobu vázací doby. Případně zkombinovat snížení státní podpory s vázací lhůtou. Efekt by nebyl okamžitý, ale v delším horizontu by se vyplatil.

Spořicí státní dluhopisy

U spořicích státních dluhopisů je největší trhlinou odpuštění srážkové daně. Potažmo kreativního využití daňového základu a následného zaokrouhlení, ze kterého se tato daň vypočítává. V době hledání úspor opravdu nevypadá příliš dobře, když stát zvýhodní jednu skupinu investorů. Nehledě na to, že kdyby si stát půjčil od institucionálních investorů, mohl vyjednat o něco nižší úrokovou sazbu a navíc by získal i onu daň z příjmu, kterou předtím velkoryse odpustil.

Z každé miliardy korun, která je ročně zhodnocena o jedno procento, přijde stát o 1,5 milionu korun. Při deseti miliardách úročených průměrně třem procenty po dobu pěti let jde o ztrátu daňových příjmů ve výši 225 milionů korun.

Nejasná důchodová reforma

Posledním bodem, který bude mít na státní pokladnu v konečném důsledku největší vliv, je důchodová reforma. Jedna její etapa začala platit již na začátku letošního roku. Hlavní část má pak začátek 1. ledna 2013. Od pravicové vlády bychom opravdu nečekali, že se pokusí vehnat část obyvatel do státní náruče. Tou je bezpochyby aktuální koncept důchodové reformy. Proč koncept? Nevěříme, že by současný stav přetrval v nezměněné podobě desetiletí. Bude malým zázrakem, překoná-li příští volby do poslanecké sněmovny a případné vítězství nynějších opozičních stran.

Nejhorší na důchodové reformě je, že z ní nelze vystoupit. Pro svobodného člověka žijícího v demokratické společnosti je právě možnost volby to nejdůležitější. Dvojnásobně to platí v situaci, kdy je toto rozhodnutí nevratné. I z manželství můžete vycouvat. Z účasti ve druhém pilíři důchodové reformy nikoliv. Pokud si chcete uchovat zdravý rozum a pokud možno i peníze, důchodové reformy v současné podobě se raději neúčastněte.

V opačném případě se stanete rukojmím státu, podobně jako jsou třeba nezaměstnaní, důchodci nebo sociálně slabí. V blízké budoucnosti se bude hrát o vaše peníze, které ze systému nebudete moci najednou vybrat případně je snadno odkázat v testamentu.

Toto je asi největší Kalouskovo škraloup. Protlačit důchodovou reformu, která pošlapává základní práva občanů a udělat z nich doživotní vazaly státního systému.

Poznámka redakce: Důchodová reforma potřebná je, ale v trochu jiné podobě než je tomu nyní.

Přihlaste se k odběru novinek